Důvěra v instituce

Důvěra v instituce

Češi patří k největším skeptikům v rámci OECD – vládě nedůvěřuje 71 % obyvatel, skutečnou důvěru jí naopak vyjadřuje jen 19 %. Data OECD zároveň ukazují, že klíčovým faktorem důvěry je pocit politického zastání a k vysoké míře nedůvěry se přidává i vnímání korupce. Česko se v žebříčku Transparency International umístilo na 46. místě po boku Kypru či Španělska, pod průměrem EU a daleko za skandinávskými zeměmi. Právě tuto propast mezi občany a politikou má pomoci zmenšit český zákon o lobbingu, který zavádí registr lobbistů a má zprůhlednit, kdo a s jakým zájmem ovlivňuje rozhodování státu.

Česká vláda se zanedlouho pokusí u voleb obhájit svou pozici. Nebude to mít však lehké vzhledem k tomu, že v současnosti čelí značné nedůvěře. V rámci průzkumu OECD 71 % Čechů uvedlo, že vládě nedůvěřuje, a pouze 19 % obyvatel se k ní vyjádřilo v tomto ohledu pozitivně.

Negativní postoj Česka vůči vládě se tak řadí ze všech 30 zkoumaných zemí k těm nejzávažnějším. Report OECD uvádí, že důvěra ve vládu se v Česku odvíjí hlavně od pocitu, zda mají lidé možnost ovlivňovat politické dění. „Ti, kteří mají dojem, že jejich hlas není slyšet, důvěřují vládě v průměru o 36 procentních bodů méně než ti, kteří se cítí, že mají na politiku vliv. Kromě toho politické garnituře důvěřují spíše lidé, kteří volili stranu v čele vlády. Stejně tak jsou na tom i ti, kteří nejsou ve finanční tísni nebo lidé s vyšším vzděláním,“ vysvětluje Alexandra Cholevová, analytička Evropy v datech.

Mezi další země, které vykazují vyšší nedůvěru, se řadí Slovinsko s 58 % a Velká Británie s 59 %. Naopak pozitivní postoj vyjádřilo třeba Švýcarsko, kde své vládě věří 62 % populace a nebo Lucembursko a Mexiko.

Důvěru Čechů má ČNB nebo Policie ČR. Vláda se dlouhodobě propadá

To, že vlády v porovnání s ostatními institucemi dlouhodobě patří k nejméně důvěryhodným, není žádná novinka. Tento trend sledujeme už od roku 2011. Současný kabinet Petra Fialy si však v žebříčku důvěry vede ještě hůře než vlády z let 2014 až 2020. Výjimkou byl pouze krátký propad v roce 2017, spojený s tehdejší politickou krizí. Přesto platí, že celková spokojenost s politickou situací je dnes vyšší, než tomu bylo v období 2012–2013.

Novější průzkum od STEM z dubna 2025 ukazují, že pouze 3 % Čechů rozhodně důvěřuje vládě a naopak možnost „spíše důvěřuji“ volí 20 % Čechů. U Poslanecké sněmovny se Senátem důvěra sice mírně narůstá, stále se řadí k méně oblíbeným. Co se týče institucí, tak největší důvěře mezi obyvateli se těší Česká národní banka (ČNB) a obecní a městské úřady. Přízeň v obecní orgány dále potvrzuje také vysoká důvěra v starosty.

„Vyšší hodnocení u ČNB si spojujeme se stabilizací ekonomiky a odezníváním inflace po delším období nejistoty. Zároveň je ČNB dlouhodobě vnímaná jako politicky neutrální, takže se její důvěra drží dlouhodobě spíše výše, ale zároveň reaguje na ekonomické změny, například propad důvěry po zavedení kurzového závazku,“ vysvětluje analytička ústavu STEM Doris Borovcová.

Podobně vstřícně Češi vnímají i bezpečnostní složky, kdy nejvíce důvěřují Policii ČR a Armádě ČR. Jako důvod uvádí Borovcová přímý kontakt, jenž lidé se zmíněnými složkami mají: „Osobní zkušenosti, od rutinních agend na úřadě až po zásahy při mimořádných událostech, včetně povodní ve svém důsledku posilují obecnou důvěru. Instituce jsou navíc vnímány jako praktické služby, což může snižovat prostor pro ‚ideologickou‘ polarizaci a nevyvolávají podobné emoce jako instituce spojené s politickým fungováním.“

Z mezinárodních organizaci více než polovina dotázaných prohlašuje důvěru v NATO. O něco hůře si na tom stojí OSN, velký podíl nedůvěry však můžeme sledovat u Evropské unie. „NATO má v Česku z dlouhodobého hlediska stabilnější podporu, protože vyvolává méně polarizované postoje než Evropská unie. Ta se pro Čechy stala symbolem neúspěchu a v důsledku toho podpora EU v našich časových řadách více kolísá zejména v obdobích krizí. V neposlední řadě hraje určitou roli i nižší zájem části veřejnosti o mezinárodní politiku, s níž je EU často spojována, zatímco NATO je vnímáno především jako bezpečnostní záruka,“ dodává Borovcová.

Ve vnímání korupce se Česko řadí ke středu. Tvoří tak pomyslný přechod mezi východem a západem

Vysoké procento nedůvěry může pramenit také z přesvědčení o častém výskytu korupce. V žebříčku Transparency International, který hodnotí situaci ve 180 zemích světa, se Česko umístilo na 46. místě společně s Grenadou, Kyprem a Španělskem. „Je třeba zohlednit, že jen relativně malá část Čechů a Češek má přímou zkušenost s korupcí. Jde tedy spíše o pocit, který často ovlivňuje to, jak o korupci mluví politici nebo média, nežli o zkušenostmi podpořené hodnocení,“ říká Ondřej Kopečný, programový ředitel Transparency International – Česká republika.

Kopečný zároveň upozorňuje i na to, že se do výsledků promítá i frustrace z politického dění a určitá míra rezignace na to, že s korupcí lze účinně bojovat. „Není to ale ještě tak hrozné. Například 95 % u Řeků ve stejném průzkumu Eurobarometru vnímám tak, že v tomto případ je korupce vnímána v podstatě jako součást kultury. V neposlední řadě je třeba zmínit nízkou politickou kulturu a integritu v Česku. Politici napříč spektrem slibují tvrdý postup proti korupci jen do chvíle, než se v jejich straně objeví korupční kauza. Pak případ zlehčují, používají argumenty o presumpci neviny, přičemž na politiky je třeba mít spíše vyšší nároky a přísnější měřítka. V případě, kdy se schvalovaly zmíněné protikorupční zákony, často zpochybňují jejich význam, účinnost a tím už předem vytvářejí dojem, že se jimi nebudou příliš řídit,“ dokresluje Ondřej Kopečný.

V unijní sedmadvacítce se ve vnímání korupce Česko nachází lehce pod průměrem, který zvedají zejména skandinávské země. V porovnání se zeměmi z Visegrádské čtyřky si však Česko nevede tak marně. Polsko se v žebříčku umístilo na 53. místě a  Slovensko na 59. Maďarsko dosáhlo pouze 41 bodů, čímž se umístilo na 82. příčce ze 180 hodnocených států a v současnosti si tak vede hůře než řada afrických zemí jako například Senegal, Benin či Pobřeží slonoviny obdržely shodně 45 bodů.

Propojkou mezi důvěrou vládě a vnímáním korupce je i to, jak se občané jednotlivých zemí staví k lobbingu. To částečně ukazují i data OECD z roku 2024, která zobrazují názory obyvatel jednotlivých států na to, zda by jejich vláda odmítla požadavek korporace, pokud by nebyl ve veřejném zájmu. Česko i přes svou skepsi v žebříčku nedominuje. S tvrzením, že by vláda vyšla vstříc korporacím nehledě na dopad, souhlasí nejvíce lidé ve Velké Británii, Irsku a Řecku. Současně právě obyvatelé Irska a Velké Británie korupci ve své zemi téměř neregistrují. U Slovenska, podobně jako u Česka, se můžeme setkat s opačným fenoménem. Lidé nemají ve svou vládu příliš vysokou důvěru, ale věří, že by nevyšla vstříc korporacím pokud by to nebylo ve veřejném zájmu.

Co se týče korporací a prosazování zájmů, nutno podotknout, že nepatří mezi jediné aktéry, kteří mají vliv na politiku. Ondřej Kopečný upozorňuje, že v Česku k nim určitě patří i odbory a neziskové organizace, i když na tuto činnost určitě vynakládají mnohonásobně menší prostředky než soukromý sektor.

Transparentnost lobbingu by mohla přispět k důvěře občanů

V Česku by tuto propast mezi vládou a občany mohl zúžit zákon o lobbingu, který nabyl účinnosti na začátku července. Ten spočívá v tom, že se každý lobbista, ať už fyzická osoba nebo organizace, musí zapsat do veřejného registru, pokud vykonával lobbistickou činnost dle definice zákona. Při jednání s politikem či úředníkem ho pak musí výslovně upozornit, že jedná jako lobbista. Dále musí každý lobbista minimálně dvakrát ročně dodat přehled, s kým jednal, za jaký zájem a s jakým výsledkem.

Češi však velmi často naráží na představu lobbingu jakožto nekalé praktiky. Ve skutečnosti se jedná o standardní demokratický postup. „Z pohledu Transparency International ČR je lobbing legitimní demokratický nástroj a umožňuje sdílení názorů občanů, expertů, různých zájmových skupin apod. s politickými zástupci. Aby se z něj ale nestal nástroj pro zákulisní intrikování a obchodování s vlivem, je potřeba, aby měl jasná pravidla,“ vysvětluje Ondřej Kopečný.

Nejprve je ale potřeba změnit vnímání lobbingu a strhnout z něj nálepku nekalých praktik z dob minulých, jak ostatně upozorňuje i Martin Orgoník, ředitel pro vnější vztahy a udržitelnost v T-Mobile: „Z původně negativně vnímané činnosti zákulisních praktik a klientelismu devadesátých let se postupně i u nás stává lobbing legitimně uznávaný nástroj demokratického prosazování zájmů, u kterého byly letos konečně schváleny první jasné zákonné mantinely zahrnující regulaci, pravidla i transparentnost naplňující záměry posouvat naši zem i rozvíjet občanskou společnost. V zahraničí jde o standardní a transparentní činnost zvyšující prestiž domácích politik, která je navíc jejich naprosto nedílnou součástí.“

Přes své nedostatky nový zákon o lobbingu usnadňuje veřejnou kontrolu a snižuje riziko korupce či střetu zájmů

Zmíněný zákon by měl v Česku zpřehlednit, kdo a s jakým zájmem ovlivňuje politické rozhodování a omezit tak prostor pro korupci a klientelismus. Zákon, jenž by Česko dle některých názorů mohl posunout na západ, byl přijat zdlouhavým schvalovacím procesem a pod tlakem hrozby ukončení čerpání miliard z Národního plánu obnovy Evropské unie. „I když má řadu mezer, pořád je lepší než nic. Jestli zlepší vnímání korupce a zejména samotného lobbingu, to bude záležet hlavně na tom, jak důsledně jej budou lobbisté i lobbovaní (tzn. samotní politici) dodržovat,“ konstatuje Kopečný.

„Nový zákon o lobbingu skutečně usnadňuje veřejnou kontrolu a snižuje riziko korupce či střetu zájmů. Samozřejmě, jeden zákon sám o sobě nezmění společenské vnímání ani nedůvěru veřejnosti, ale poskytuje lidem lepší přehled o tom, kdo a jak ovlivňuje legislativní proces, a umožňuje transparentně sledovat nejen registrované lobbisty, ale i témata, která projednávají. Doufám, že postupně dojde k posílení profesionality lobbingu tak, aby názory expertů z praxe byly transparentně zahrnuty a zváženy, což pomůže předcházet zákulisnímu ovlivňování,“ dodává Martin Orgoník.