Go West!
Jak se po pádu socialismu vylidnil východ Evropy
Padla Berlínská zeď. Rozpadla se Varšavská smlouva i Sovětský svaz. Zmizela železná opona. A miliony lidí zamířily z východoevropských zemí na západ. U příležitosti výročí Sametové revoluce jsme zmapovali masové přesuny obyvatel, ke kterým došlo na starém kontinentu po otevření hranic mezi Východem a Západem.
Ty záběry obletěly celý svět. V noci z 9. na 10. listopadu 1989 nechali přejít východoněmečtí pohraničníci do Západního Berlína první občany NDR. Měsíc po památném 17. listopadu přestříhal ostnaté dráty na společné hranici čerstvě jmenovaný československý ministr zahraničí Jiří Dienstbier a jeho rakouský protějšek, o pár dní později se událost opakovala i u hranic s Bavorskem. Maďaři to zvládli už o pár měsíců dříve, tedy v květnu roku 1989.
Od pádu železné opony, která v době studené války neprodyšně oddělovala východní blok od toho západního, uplynuly už téměř tři desetiletí. Přesto se život na obou stranách stále liší. Dokládá to i nedávno zveřejněná studie Wittgensteinova centra při Vídeňském institutu demografie.
„Evropa stále zůstává rozdělena dlouhodobými populačními trendy. Dělící linie z velké části opisuje někdejší geopolitické rozčlenění Evropy na Východ a Západ,“ tvrdí tým vedený demografem Tomášem Svobodou.
Ostatně stačí letmý pohled na mapu, kterou projekt Evropa v datech sestavil na základě dat vídeňských demografů, a je zřejmé, kudy nepropustná hranice vedla.
„Země v poměrně bohatých regionech – na západě, na jihu a na severu kontinentu – vykazují růst populace. Díky přirozenému růstu i díky výrazně vyšší úrovni imigrace než emigrace,“ popisuje Svobodův tým. „Naproti tomu téměř všechny země ze střední, jihovýchodní a východní Evropy zaznamenaly od roku 1990 do 2017 výrazný pokles obyvatelstva v důsledku kombinovaného účinku přirozeného poklesu počtu obyvatel a emigrace.“
A tak zatímco v západních státech přibylo za necelé tři desítky let 17 % obyvatel, v zemích jihovýchodní Evropy jich 14 % ubylo. V oblasti střední a východní Evropy, kam vídeňští akademici zahrnují Česko se Slovenskem či další státy Visegrádské skupiny, klesl celkový počet obyvatel o 3 %.
Dělící hranici lze nalézt i mezi jednotlivými zeměmi Evropské unie: zatímco patnáctce „starých“ členů narostla populace o 12 %, třináctce „nových“ zemí, které do společenství vstoupily po roce 2004, klesl počet obyvatel o 7 %. Podíváme-li se na konkrétní státy, tak kupříkladu Bulharsko ztratilo od roku 1990 zhruba 19 % obyvatel, Lotyšsko dokonce 27 %.
Uteč, dokud můžeš
Po pádu železné opony uteklo ze svých domovů přibližně 12 až 15 milionů obyvatel zemí na východě kontinentu. Podstatná část z nich emigrovala na západ kvůli politické situaci a válečným konfliktům ve svých domovinách.
Extrémní úbytek tak zaznamenaly státy, kterým se nevyhnula válka v bývalé Jugoslávii. Například z Kosova utekla polovina obyvatel, Bosna a Hercegovina ztratila v posledních třech desítkách let emigrací čtvrtinu lidí.
Migrace na západ zesílila i díky volnému pohybu osob po vstupu nových členů do Unie. Za lépe placenou prací odešly statisíce lidí především z Polska či Litvy, Lotyšska a Estonska.
Každý ze tří pobaltských států ztratil mezi deseti a dvaceti procenty obyvatel. Ze států Visegrádské skupiny má negativní migrační saldo Polsko a Slovensko. Naopak Česku a Maďarsku obyvatelé díky stěhování přibyli.
Největší nárůst obyvatelstva díky přistěhovalectví zaznamenaly malé státy jako Lucembursko, Kypr a Malta. Z větších zemí nejvíc přilákaly cizince Švýcarsko (19 %), Španělsko (16 %) a Norsko (14 %).
Německo, ráj cizinců
Kam utíkali lidé z východu Evropy nejčastěji? Jako vodítko můžou posloužit data evropského statistického úřadu Eurostat, který zjišťuje, kolik obyvatel zemí osmadvacítky se narodilo v zahraničí.
Zemí zaslíbenou se zdá být Německo, kde na začátku loňského roku žilo 4,9 milionu obyvatel narozených v jiných zemí evropské osmadvacítky (a 7,3 milionu ze „třetích“ zemí). Následovala Velká Británie (3,6 milionu lidí narozených jinde v EU) a Francie (2,2 milionu). Často zmiňované Irsko mělo 0,6 milionu cizinců ze zemí EU, ale vzhledem k jeho nižší populaci to znamenalo 12,6 % lidí.
Jen pro srovnání: třeba v Rakousku žije v zahraničí narozených 18,8 % obyvatel, tedy 1,7 milionu. V Česku je to 4,4 %, tedy necelý půlmilion (z toho 181 tisíc lidí jsou „rodáci“ z jiných zemí Unie.)
Nejsou děti, nejsou lidi
Celkový počet obyvatel států evropské osmadvacítky se od roku 1990 do loňska zvýšil o více než 36 milionů na aktuální více než půlmiliardu. A zatímco imigrace se zasloužila o zhruba šestiprocentní nárůst, přirozený přírůstek obyvatel jen o dvouprocentní.
I v rozdělení zemí Unie podle přirozené míry porodnosti byla po roky vidět pomyslná železná opona. Platilo, že na západě a severu kontinentu byla porodnost výrazně vyšší, než na (jiho)východě.
Ve většině západoevropských zemí se rodilo více dětí, než kolik lidí umíralo – kupříkladu ve Švédsku či Švýcarsku. Pouze několik „západních“ států, jako je Německo a Itálie, zaznamenávalo více úmrtí než porodů, a přirozená míra reprodukce tak byla záporná.
Po hospodářské recesi v roce 2008 se ale demografické trendy na starém kontinentu začaly proměňovat.
„Ve východní Evropě vzrostla porodnost, částečně podporovaná pronatalistickými politikami v Rusku, Bělorusku a na Ukrajině. Plodnost se také obnovila ve střední a východní Evropě, v jihovýchodní Evropě, v Rakousku, Švýcarsku a Německu, kde dosáhla nejvyšší úrovně od sedmdesátých let,“ tvrdí tým rakouských demografů kolem Čecha Tomáše Svobody.
Prakticky nikde nedosahuje úhrnná plodnost potřebných 2,1 dítěte na jednu ženu. Ale ve většině evropských zemí alespoň mírně narostla. A platí to i pro Česko, kde se za poslední deset let zvýšila o 0,3 na 1,63 dítěte na jednu ženu.