Evropa na uhlí
Jak se žije v uhelných regionech a kolik je v EU horníků
Důraz na ekologii i nízká efektivita starých uhelných elektráren v Evropě postupně tlumí uhelnou energetiku. V roce 1990 těžilo uhlí 14 z dnešních členských zemí EU, loni už jen šest. Do roku 2030 by mohlo v elektrárnách a dolech zaniknout zhruba 160 tisíc pracovních míst. V první polovině příští dekády budou mizet především v regionech Česka, Polska a Německa. Jak se dnes v uhelných krajích žije?
Přes veškerý důraz na jadernou energii je zatím Česko jednou z evropských zemí, které ve svém energetickém mixu nejvíce spoléhají na uhlí. S polskými 77 % elektřiny vyrobené z uhlí se srovnávat nemůžeme, ale loni se v tuzemských uhelných elektrárnách vyrobilo 47 % elektrické energie. Celkově v EU pochází z uhlí pětina vyrobené elektřiny. Nad tento průměr vedle Polska a Česka dosahují ještě Bulharsko (44 %), Německo (36 %), Řecko (32 %), Nizozemsko (30 %), Slovinsko (27 %) a Rumunsko (25 %).
Pozn.: Infografika vychází z odhadů německého think tanku Agora Energiewende, který ve svých výpočtech staví na číslech Eurostatu.
Kvůli potřebě ochrany klimatu teď evropské země včetně Česka přemýšlejí, co s uhelnou produkcí podniknou v následujících letech a desetiletích. Vedle uhelných elektráren se tyto úvahy logicky dotýkají také uhelných dolů. V českém případě zejména těch hnědouhelných, protože většina uhelné energie se u nás vyrábí právě z hnědého uhlí. Napříč Evropou ovšem dochází také k útlumu těžby černého uhlí, která je vystavena celosvětové konkurenci. Česko přitom mezi ostatními evropskými zeměmi vyčnívá i v těžbě. Společně s Německem (168 milionů tun v roce 2018), Polskem (58 milionů tun), Řeckem (36 milionů) a Bulharskem (30 milionů) patří se svými 39 miliony tun vytěženého hnědého uhlí k pěti největším producentům v EU. Společně s Polskem pak Česká republika figuruje mezi největšími producenty černého a koksovatelného uhlí.
Evropské uhelné regiony
Celkem se uhlí těží ve čtyřech desítkách evropských regionů ve 12 členských státech Unie. Česko patří mezi jediné tři země, kde se těží zároveň černé i hnědé uhlí. Není náhoda, že vedle Rumunska do této skupiny spadá ještě sousední Polsko, tedy země ve středu Evropy. Při pohledu na mapu je totiž patrné, že západní země jsou obdařeny hlavně černým uhlím, zatímco hnědé se těží ve střední a jihovýchodní Evropě. (pozn.: Německo uzavřelo svůj poslední černouhelný důl v roce 2018.)
Uhelným regionům věnují pozornost nejen jednotlivé členské státy, ale i unijní instituce. Na konci roku 2017 vznikla evropská platforma, která má podporovat vybrané regiony v přechodu na jiné ekonomické aktivity. Skrze vládní program Restart jsou do této spolupráce zapojeny všechny tři české uhelné kraje - tedy Moravskoslezský, Ústecký a Karlovarský. Posledně jmenovaný patří přímo do úžeji vybrané skupiny šesti uhelných regionů, kterým Evropská komise poskytne při útlumu těžby a změně hospodářství technickou pomoc.
Speciální zájem se uhelným oblastem věnuje i proto, že jde často o regiony, které potřebují celkovou proměnu. Historicky se totiž soustředily na těžký průmysl a těžbu surovin a negativně se na nich podepsala už transformace v předchozích desetiletích - v případě Česka v 90. letech. V některých případech přitom tyto postižené regiony představují významnou součást národní ekonomiky. V Bulharsku se například podílejí na národním HDP ze 61 %, v Polsku je to 38 %.
Život na uhlí
Jak se ale v uhelných regionech vlastně žije? Obecně je lze těžko srovnávat. Rozdíly jednak panují mezi černouhelnými a hnědouhelnými oblastmi, ale v každé zemi mají za sebou uhelné regiony jinou minulost. V českém případě jde zároveň o kraje, ze kterých bylo po druhé světové válce vysídleno německy mluvící obyvatelstvo, namísto kterého byli komunistickým režimem dosídleni lidé se zájmem o dotované bydlení nebo příležitost výdělku nebo příslušníci sociálně slabších vrstev a menšin. Tradiční hornická kultura a lokální patriotismus tak zejména z Ústeckého a Karlovarského kraje vymizely, což je odlišuje například od nedalekých německých hnědouhelných revírů.
Při zběžném pohledu lze říci, že regiony s uhelnými doly a elektrárnami jsou hospodářsky slabší než ty bez uhlí. Pokud je v některém uhelném regionu ekonomika silnější než ve zbytku země, jedná se oblasti kolem hlavních měst, jako jsou bulharská Sofie nebo polská Varšava, případně kolem ekonomických center, jako jsou německá města Stuttgart nebo Mnichov, konstatuje studie výzkumného střediska Evropské komise z roku 2018. Česká zkušenost s (hnědo)uhelnými kraji by také napovídala, že se často jedná o regiony chudé, s málo vzdělaným obyvatelstvem, špatným pokrytím zdravotnickými či sociálními službami a vysokou úmrtností.
Vícerozměrová analýza postavená na celoevropských datech z roku 2015 ovšem ukazuje, že vzájemnou souvislost mají jen některé charakteristiky uhelných regionů. Ty hnědouhelné ovlivňuje zejména výše zmíněná příslušnost k bývalému východnímu bloku a fakt, že se často jedná o historicky strukturálně zatížené oblasti. Napovídá tomu i statistika týkající se přístupu domácností k internetu, který s bohatstvím úzce souvisí, a je vyšší v bohatších západních státech s rozvinutými službami.
Pro hnědouhelné regiony je podle analýzy charakteristický vysoký podíl lidí, kteří vystudovali odborné střední školy a učiliště a ukončili svůj vzdělávací proces maturitou nebo výučním listem. Nižší podíl lidí s vysokoškolským vzděláním pak souvisí s historickým dědictvím východního bloku, protože obecně je vysokoškoláků více na Západě. To by mohlo při nadcházející hospodářské transformaci představovat problém. “Přirozenou cestou k dalšímu růstu české ekonomiky a prosperity je vyšší kvalita a vyšší přidaná hodnota. To se bez vzdělanějších lidí neobejde. Regiony s nižší vzdělaností jsou tak ohroženy dlouhodobým strukturálním zaostáváním za těmi vzdělanějšími. V uhelných regionech na českém severozápadě v blízkosti Německa se dlouhodobě vyplatí zvyšovat vzdělanost, lákat talenty, výrazně zlepšovat infrastrukturu a kvalitu života při relativně nižších nákladech na život v těchto regionech,” říká hlavní ekonom České spořitelny David Navrátil. Z českého pohledu může být ovšem překvapivé, že v hnědouhelných regionech obecně najdeme méně lidí s nejnižším stupněm vzdělání, kteří žijí zejména v těch nejchudších regionech bývalého východního bloku (což nemusí být nutně ty hnědouhelné). Černouhelné regiony žádné zvláštní souvislosti z hlediska vzdělanosti neprojevují.
Při zběžném srovnání dopadají hnědouhelné regiony nejhůře, pokud jde o procento lidí žijících na pokraji chudoby nebo lidí, kteří trpí takzvanou materiální deprivací. Tento ukazatel sděluje, kolik lidí si nemůže dovolit nejméně čtyři z následujících položek: zaplatit neočekávané výdaje ve výši několika tisíc, jíst maso nebo jeho náhražky každý druhý den, dostatečně vytápět svou domácnost, zaplatit ročně všem členům domácnosti alespoň týdenní dovolenou mimo domov, mít pračku, barevnou televizi, telefon a osobní automobil nebo hradit své náklady spojené s bydlením a půjčky, úvěry nebo leasing. Právě indikátor materiální deprivace spolu s mírou ohrožení příjmovou chudobou a podílem osob žijících v domácnostech s nízkou pracovní intenzitou tvoří souhrnný ukazatel chudoby a sociálního vyloučení. Domácnost s nízkou pracovní intenzitou je přitom ta, kde je celková pracovní kapacita lidí ve věku mezi 18 a 59 lety (kromě studentů) využita na méně než 20 %. Nejsilněji se materiální deprivace a riziko chudoby váže podle vícerozměrové analýzy na zemědělské regiony, ačkoliv v hnědouhelných regionech je vazba také poměrně silná. Zásadní roli ovšem opět hraje příslušnost k východní části Evropy. Nízká intenzita práce je pak obecně typická pro chudé regiony a vykazuje také silnější vazbu na východní blok. To jsou další fakta podporující argument, že pro zlepšení situace v nejvíce zatížených evropských regionech je potřebná celková transformace.
Také míra úmrtnosti je vysoká zejména v regionech bývalého východního bloku s chudým a méně vzdělaným obyvatelstvem, kde je jsou průmysl a zemědělství zastoupeny více než služby. Úmrtnost vykazuje výrazně vyšší míru u hnědouhelných regionů než u těch černouhelných. “Bývalý východní blok na tom byl dlouhá léta podobně. Za těžkým průmyslem přicházeli obyvatelé z Čech i Slovenska, nastalo budování, lámání rekordů v těžbě. K tomu se vázal i životní styl - například kouření, a inhalace znečištění tak byla prakticky trvalá. O tom, že by každý měl pro své zdraví něco podnikat, téměř nebyla řeč. Zdraví přece měli na starosti zdravotníci. Navíc ze znečištění nebylo úniku, odejít jsme nemohli. V současnosti odcházející generace byla poválečná, a neminula ji tedy nadšená chemizace prostředí v 50. letech a dalších desetiletích. To se mohlo na zdraví mladé populace zapsat,” říká lékařka Eva Rychlíková, která působí ve Zdravotním ústavu v Ústí nad Labem.
Počty lékařů a dalších zdravotníků podle vícerozměrové analýzy souvisí především s tím, zda se jedná o regiony v bohatších západních státech se vzdělanějším obyvatelstvem a rozvinutými službami, nebo o jejich méně rozvinuté protějšky. “Lékaři tíhnou k centrům vzdělanosti. Ve velkoměstech mají možnosti se obírat svými pacienty, stihnout semináře, konference, potkají se s kolegy ze světa. Naopak zdejší zdravotníci jsou velmi unavení a některé obory je vůbec nelákají,” komentuje to doktorka Rychlíková z ústeckého Zdravotního ústavu. Pro východní země je naopak charakteristický vyšší počet nemocničních lůžek na obyvatele. Podle Rychlíkové může být důvodem například to, že se za minulého režimu při výstavbě nemocnic neuvažovalo o tom, že velká část léčby může probíhat doma nebo ambulantně.
Vazbu na chudobu a nízkou vzdělanost má také úmrtnost kojenců, která je vyšší zejména v chudých zemědělských oblastech a ve východní části Evropy. Pohled na srovnání uhelných a neuhelných regionů nabízí pozitivní zjištění, že se kojenecká úmrtnost napříč různými regiony postupně srovnává na historicky nejnižší úroveň. Vyšší je zejména tam, kde se děti rodí ženám v nižším věku a kde je vyšší porodnost. Ženy se přitom matkami stávají dříve zejména v chudších zemědělských či průmyslových regionech bývalého východního bloku, přičemž to mohou být i hnědouhelné regiony.
Postupný konec uhlí
Útlum těžby a uzavírání dolů není v historii Evropy novinkou. V roce 1990 těžilo černé uhlí 14 z dnešních členských zemí EU. Loni už to bylo jen šest: Polsko, Česko, Německo, Spojené království, Španělsko a Itálie. Celková produkce mezi těmito lety poklesla z 368,5 milionu tun na 73,7 milionu tun. V případě hnědého uhlí se těžba úzce váže na spotřebu. Zatímco černé uhlí se totiž využívá například i v ocelářství, hnědé se z 95 % používá pro výrobu elektřiny, zpravidla co nejblíže samotného lomu nebo dolu. Mezi lety 1990 a 2017 přitom spotřeba uhlí v zemích dnešní osmadvacítky poklesla podle Eurostatu z 1,3 miliardy tun na 678 milionů tun. Celkově se výroba elektřiny z uhlí snížila během čtvrtstoletí 1990-2015 o 42 % z někdejších 5 289 TWh na 3 055 TWh. Na území dnešního Česka kulminovala těžba hnědého uhlí v roce 1984, kdy dosáhla 97 milionů tun, což bylo o 58 milionů tun více než v roce 2018, jak ukazují čísla Českého statistického úřadu a České geologické služby. Černého uhlí se nejvíce vytěžilo v roce 1971, kdy produkce dosáhla 29 milionů tun, tedy o 25 milionů tun více než loni.
V budoucnu se dá další uzavírání očekávat vzhledem k “přirozenému” vyuhlování dolů nebo limitům stanoveným kvůli ochraně životního prostředí a krajiny. Černouhelné doly navíc čelí zmíněné globální konkurenci, zatímco u hnědouhelných je budoucnost úzce navázána na podobu energetického mixu. A hnědouhelné elektrárny postupně mizí. Většina těch evropských byla postavena před více než 30 lety a jejich účinnost se pohybuje okolo 35 %, což neodpovídá dnešním standardům. Stále přísnější požadavky na ochranu ovzduší a zvyšující se cena za vypouštění oxidu uhličitého by proto vyžadovala nákladné rekonstrukce, které se ve většině případů nevyplatí. Řada zemí navíc přemýšlí o tom, že tento proces ještě urychlí a s uhelnou energetikou skončí do přesně určeného data. Česká vláda letos v létě vytvořila takzvanou uhelnou komisi, která má zhodnotit budoucí potřebu hnědého uhlí a navrhnout, jak bude Česko v této oblasti postupovat. Výsledky její práce lze očekávat příští rok na podzim.
Kolik je v Evropě horníků
Jednou z hlavních otázek, které se pojí s postupným odklonem od uhlí, jsou pracovní místa. Vzhledem k výše uvedeným číslům není překvapující, že počty lidí zaměstnaných v uhelném průmyslu se postupně snižují. Jen mezi lety 2008 a 2015 poklesl počet pracovních míst přibližně o 15 % na necelých 300 000, uvádí studie výzkumného centra Evropské komise. Tři čtvrtiny přitom tvoří pracovní místa v těžbě uhlí. V polských uhelných dolech pracovalo podle posledních srovnatelných dat z roku 2015 asi 99 tisíce lidí. Na druhém místě se umístilo Německo s 25 tisíci a na třetím Česko s 18 tisíci lidí. Také u zaměstnanců uhelných elektráren figuruje na první příčce Polsko se 13 tisíci lidí, následované Německem (11 tisíc) a Spojeným královstvím (4 tisíce). Česko skončilo čtvrté s 3,5 tisíci lidí pracujícími v roce 2015 v uhelných elektrárnách. S uhlím ovšem souvisejí také další pracovní místa v energetice, firmách dodávajících vybavení a služby či výzkumu a vývoji. V Evropě takových nepřímých pracovních míst bylo v roce 2015 asi 215 000.
Následující infografika zobrazuje počty přímých i nepřímých pracovních míst navázaných na uhelný průmysl a energetiku v jednotlivých evropských regionech v poměru k celkovému počtu pracovních míst. S přehledem v ní vede řecká Západní Makedonie s více než 9 % lidí zaměstnanými v uhelném průmyslu a energetice nebo navazujících odvětvích. Slezské vojvodství v Polsku se umístilo druhé s podílem 6 %. Na třetím místě pak figuruje český region Severozápad, který zahrnuje Ústecký a Karlovarský kraj (více než 3 % pracovních míst). V první pětce se umístilo ještě Moravskoslezsko s podílem přes 2 %.
Ubývání pracovních míst: Česko v první pětici
Mezi lety 2020 a 2025 může podle propočtů unijního výzkumného centra dojít v EU ke ztrátě 15 000 přímých pracovních míst v uhelných elektrárnách, a to především ve Velké Británii, Německu, Polsku a Španělsku. Mezi tyto země se ale může zařadit i Česko, a to kvůli zpřísněným požadavkům na ochranu ovzduší, které v dubnu 2017 schválila Evropská komise a které v současné době většina velkých spalovacích zdrojů v Česku nesplňuje. Druhá vlna odstavování mezi lety 2025 a 2030 by se měla týkat především Německa, Polska, Velké Británie, Bulharska a Rumunska a přinést konec asi 18 000 přímých pracovních míst. Třemi celkově nejvíce zasaženými regiony by měly být jihozápadní Rumunsko, Slezské vojvodství v Polsku a jihovýchodní část Bulharska. Na čtvrté místo by se vlivem zpřísněných emisních limitů mohl zařadit český Severovýchod, kde by do roku 2030 mohlo skončit 1 500 pracovních míst v uhelných elektrárnách, ukazuje studie.
Jak už bylo vysvětleno, na provozu elektráren závisí i významná část uhelných dolů. Celkový úbytek pracovních míst v elektrárnách i dolech zároveň by mohl podle studie do roku 2025 v celé EU dosáhnout 77 tisíc a do roku 2030 asi 160 tisíc. Těžbu zároveň ohrožuje ztráta konkurenceschopnosti, a tak výzkumníci unijního centra spočítali, že vysokému riziku ztráty v EU čelí asi 109 000 pracovních míst v těžbě uhlí. V prvních pěti letech příští dekády budou pracovní místa mizet hlavně v regionech Česka, Polska a Německa, mezi lety 2025 a 2030 pak budou ohroženy hlavně polské Slezsko a jihovýchodní Bulharsko. Celkově může největší úbytek míst očekávat právě Slezské vojvodství, kde by mohlo do roku 2030 zaniknout až 41 tisíc pracovních míst. Další tři regiony mohou mezi lety 2020 a 2030 přijít o 5 až 10 tisíc pracovních míst. Vedle jihozápadního Rumunska a jihovýchodního Bulharska tam patří i severozápadní Čechy. Větší dopad budou mít tyto změny logicky v oblastech, kde na uhlí závisí vyšší podíl pracovních míst. Mezi ně patří i ty české. Významnou roli ovšem hraje také celková nezaměstnanost v regionu. Z tohoto pohledu má Česko naopak výhodu, protože v celoevropském srovnání se u nás nezaměstnanost pohybuje na nízké úrovni. Citlivěji by tedy na ztrátu uhelných pracovních míst mohly zareagovat spíše regiony v jižní Evropě, tedy zejména Řecku a Španělsku, dodává studie.
Článek vychází především ze studie Společného výzkumného střediska (JRC) Evropské komise “EU coal regions: opportunities and challenges ahead” z roku 2018 a z publikace “Budoucnost hnědouhelných regionů v Evropě: výzvy pro Českou republiku a Německo”, kterou v roce 2018 vydala nadace Heinrich-Böll-Stiftung.